Výšlap na Milešovku
Výlet, původně naplánovaný na 27. dubna, jsme po úvahách přesunuli na "vhodnější" termín a sice neděli 5. května. Je pravdou, že účast z důvodu velkého vytížení všech našich členů nebyla velká a možná na tento krásný kopec vyrazí ještě jedna várka v dalším náhradním termínu. Přesto tato akce stojí za krátkou zmínku.
Výprava čítala pouhých šest osob plus jeden pes, když Pavel, který byl odhodlán výstup též uskutečnit, byl povolán o něco dříve do práce.
Po kávové zastávce u Benziny v Mostě a krátkém shánění vodítka pro přítomného Maxe, jsme se sešli na parkovišti v obci Bílka. Odtud je na Milešovku nejkratší a nejméně náročná cesta. Tato slova se nám záhy zdála být ne úplně pravdivá. Jako první zatoužili nejít pěšky Vojta a Martin ve chvíli, kdy spatřili lanovku. Ta sice nad Bílkou stojí a vede na vrchol, je ovšem pouze nákladní.
V jedné třetině hory jsme už funěli všichni. Tedy krom Maxe. Ten se radostně stále hnal k vrcholu a občas se ho někdo z nás pokusil použít jako podpůrný prostředek. Po kilometru se začaly ozývat od nejmladších členů hlášky typu, proč jsme sem chodili, co budeme mít z toho, až tam vylezem, já ti říkal, že sem nemáme jezdit, proč já nezůstal doma, zůstanu sedět tady atd.
Na červené stezce jsme potkávali mnoho podobných nadšenců různého věku a všichni jsme se mezi hlubokými nádechy zdravili. Na nejvyšší vrchol Českého středohoří jsme dorazili zhruba za hodinu a pohled dolů vyrazil dech nejen nám dospělým, dokonce i kluci uznali, že je úchvatný.
Všichni pouhým okem poznali Říp a pak už jsme dalekohledem z rozhledny sledovali i vzdálenější kopce. Vidět byl dokonce i náš Klínovec. Když jsme se dosyta vynadívali na tu naši řepkou zažloutlou, ale jinak krásnou krajinu, následovala pauza na lehký oběd v místní chatě. Z té je také díky obřím oknům při posezení také možné pozorovat vzdálené oblasti.
Dolů už to šlo mnohem snadněji než nahoru. A ač z fotek není pohled tak autentický jako naživo, alespoň pro ilustraci jsou zde.
