Plavání v Schönecku
17. ledna jsme opět vyrazili na oblíbený vlakový výlet za hranice naší vlasti. Cílem byl původně východoněmecký Schöneck. Cesta vlakem byla jako obvykle velmi příjemná, již v Luhu nad Svatavou jsme snědli většinu proviantu a v klidu hovoříce jsme sledovali krajinu a se stoupající nadmořskou výškou pozorovali přibývání sněhové pokrývky.
Na našem území jí bylo nemnoho a tak jsme zauvažovali o podání stížnosti na nerovné podmínky do Bruselu. Jako by nestačilo, že nemáme jako jiné členské státy EU vlastní moře, ani velehory a je nám upírán dokonce i sníh.
Cestou projevil malý Dominik Szarkány starost o našeho vedoucího dotazem, zda Petr s Ivou mají ručník i pro Frantu. Po několika cílených dotazech bylo objasněno, že se jedná o Frantu hospodského Fraňka. Ten ručník naštěstí měl.
Po vystoupení z vlaku jsme se s radostí začali koulovat. Zejména děti měly dobrou mušku a několikrát trefily náčelníka do hlavy, což bychom si my, dospělí členové, nikdy nedovolili.
Po svlečení se do plavek jsme se směle vrhli do koupacích radovánek, sjíždění klouzaček, a to s minimálními rozestupy, nejlépe na jedné hromadě.
Nepříjemným zjištěním bylo, že oproti loňskému roku už bazén ve svých útrobách neskrývá přívětivý bufet a že budeme muset blbnout ve vodě celé tři hodiny, než se budeme moct najíst a napít. Zejména Roman byl zaskočen, neboť měl sice ručník, ale nikoli svačinu.
Když jsme se pohoupali v "mořských vlnách" zkusili jsme zaplnit vířivku. Asi 10 se nás vecpalo ke třem domácím koupajícím se. Zda se pán s kamenou tváří cítil ve vířivce s naší hordou dobře, se už asi nedozvíme.
Vyzkoušeli jsme všechny atrakce, včetně dětského bazénku. Petr zřejmě po úspěších na kolejích hodlá zakládat lodní dopravu a tak sestrojil část mořské flotily. Vojta ovšem jeho dílo okamžitě otestoval s tím, že se jedná o následovníka Titanicu.
Vyčerpaní jsme usedli v občerstvení nad bazénem. Osobně jsem velmi obtížně z hloubi svého mozku vydolovala několik německých slovíček, chtěje objednat něco k jídlu, abych zjistila, že obsluha čítající 3 servírky je 100% česká. Zaskočilo mne to natolik, že jsem sotva v jazyce mateřském vykoktala, co že to vlastně chci.
Přesto, že Jirkova svačina, čítající několik mnoho chlebů namazaných vepřovou konzervou, koblih, šátečků a i piva, vzbuzovala dojem, že něco se zpáteční cestou nebude v pořádku, vrátili jsme se včas a všichni.
