Planetárium Plzeň
Od jisté doby je mezi Žabáky velmi populární jezdit vlakem. Všichni tajně doufáme, že se Jirka splete a my spolu pobudeme o něco déle, než je plánováno a zažijeme nějaké dobrodružství. Petr za tímto účelem s sebou pravidelně bere mapu Hanoie. Náš vedoucí pěších výprav se však poté, co ho v Mutějovicích na hlavním nádraží polil smrtelný pot, nenechá vyvést z míry a bývá na různé okolnosti připraven.
Nebudu zdržovat výčtem všech, kdo s námi jeli, neboť nás bylo 18. Do Chebu jsme se přesunuli auty a obsadili valnou část vagónu pro matky s dětmi do 10 let. Ještě než jsme se pohnuli z místa počali jsme snídat řízky, rum, obložené housky a slivovici. Děti vymyslely, že budou hrát na schovávanou a na babu. V zájmu ostatních spolucestujících se jich raději ujal Robert a začal s nimi hrát slovní a "tleskací" hry. My ostatní jsme se věnovali mnohem důležitější činnosti. Rozebírali jsme závažná společenská témata, jako jsou šabinské rvačky a výměny branek před domy.
Po vystoupení v Plzni děti a i některé dospělé zaujaly jezdící schody a nám konečně došlo, jak na příštím výletě ušetřit za drahé vstupy do různých institucí.
Přes rozkopané plzeňské ulice jsme se prodrali až k Pivovarskému muzeu, umístěnému v právovárečném domě z 15. století. Prohlédli jsme si nástroje, hlubokou studnu, láhve, půllitry, sudy, interiér hospody z počátku 20. století i s dvojníkem našeho exprezidenta a přesunuli se čekat před hospodu Na Parkánu, abychom zde utratili lístečky na pivo, zdarma získané v muzeu. Je s podivem, že na prohlídku náměstí Republiky z nejvyšší věže v České republice (102,6 m a 301 schodů) se podařilo Jirkovi nalákat pouze Martina H. Podřídili se tedy demokraticky většině a šli s ostatními hladovými do restaurace.
Zde jsme se skrze gůgl pokoušeli zjistit, zda vůbec stihneme včas dojet do hlavního cíle našeho cestování - Techmanie. Tereze se nakonec podařilo vymyslet spojení a my se jako správní vesničané vrhli do tramvaje, hlasitě žádající ostatní spolucestující a vlakvedoucí o pomoc při zakupování jízdenek přes mobil. Než jsme přestoupili do trolejbusu, nejel už "načerno" asi nikdo.
Do Planetária jsme tedy dorazili dobře najedení, rychlou chůzí trochu unavení, akorát na to, abychom se po nasazení tmavých 3D brýlí a uložení se do sklápěcích sedaček oddali sladkému usínání. Děti si snad prohlídku jarní hvězdné oblohy a pobyt ve stavu beztíže z pohledu astronauta užily více. Po odpočinku jsme pak již všichni procházeli vesmírnou expozici s mnoha zajímavostmi, dělali krátery na Měsíci, prohlíželi uměle vytvořené tornádo, zkoumali, kolik na které planetě vážíme, atd.
Na cestu zpět se část naší party vydala trolejbusem rovnou na nádraží a ostatní šli pěšky. Vedení nás pěších se ujala paní Hlaváčová, kterou zbytek výpravy marně v dopravním prostředku hledal.
Tempo přes svůj věk (na vyžádání sdělíme v redakci) udala tak rychlé, že jsme v klidu zakotvili v Kopeckého sadech na kávě a zákusku. Před vlakovým nádražím se Dáša pokusila Robertovi namluvit, že jsme se ztratili a na vlak nedorazíme včas, vyplašila tím jen svou dceru Pavlínku. Robert dál v klidu hlídal děti jezdící neustále dokola na schodech.
Domů jsme jeli spokojení, naši vedli na MS v hokeji 3:1 a tak jsme se těšili, že si dáme jedno na vítězství a rozejdeme se po pěkném výletě domů. K našemu překvapení stihli Dánové 5 minut před koncem srovnat a nakonec v prodloužení vyhrát. Tak jsme se rozveselili hraním, dětem nepřístupného, slovního fotbalu. Příště si dáme "otce Abraháma" a to bude teprve mazec....
