Žabáci

Po celkem povedené Filipojakubské noci se nás k tradičnímu výletu do Stebnice a SRN sešlo nebývale mnoho: vedoucí cyklosekce Kája B., Vláďa S., Roman F., Petr a Iva S., Jiří T., Pišta Ď., Eman D., Ríša H. a Soňa P.. Slunce si na nás po ránu posvítilo, aby se vzápětí schovalo a cestou k Jesenici nás tu a tam doprovázel mírný deštík.

Na stezce za Dasnicemi nás potkala paní venčící svého psíka a směrem ke mě s trochou závisti v hlase  poznamenala: "Ta se bude mít, tolik chlapů....", aniž by postřehla, že se bohužel o všechny zdatné muže musím podělit ještě s Ivou.

Zpočátku jsme jeli jako vždy pohromadě, do chvíle, kdy jsme potkali dalšího obyvatele Šabiny, pana Emila H., který poznamenal něco na adresu našeho tempa a v tu chvíli "rafani" a on zmizeli v dáli. Dostihli jsme je až u piva ve Stebnici. Zde už se rozjížděla prvomájová retroakce s uniformami, mávátky, socialistickými songy, nedobrým pivem a dlouhou frontou na něj.

Dohodli jsme se, že tedy vyrazíme dál, vstříc kapitalistickému pohostinství do Doubravy, kde si dáme dobrý oběd. K tomuto kroku, či spíš výšlapu jsme přemluvili i Ivu s Petrem. Zcela jistě byli posléze rádi, že s námi ještě ten kus cesty jeli. V Doubravě nás přivítala blížící se bouřka. Prvně jsme se odvážně posadili ven. Pan vrchní nás ujistil, že se nám bude za chvíli věnovat. Jelikož nás zdáli slyšitelné hřmění neodehnalo, skutečně se nás pokusil obsloužit. Navíc jsme se, zřejmě k jeho velké radosti, přesunuli do útrob restaurace a nevypadalo to, že by se nás jen tak zbavil. Donesl první čtyři misky, na jejichž dně se skrývalo trochu "bramborové" polévky a oznámil, že další už není. Štefanovi se porce nezdála standardní a tak mu na jeho stížnost bylo řečeno, že bude platit pouze polovinu. Eman naopak kvitoval, že té tekuté věci s divnou chutí nebylo víc. V té době si odvážní jedinci objednali vývar. Venku začalo pršet, lépe řečeno lít jako z konve a my se bavili čekáním na pivo a pozorováním provazů deště v průhledu z hospody. Sem tam jsme chodili kontrolovat na dvůr místního kohouta, zda je ještě živ, neb jsme měli za to, že bude zpracován, coby hovězí kohout, do už hodinu chystaného hovězího vývaru. Zůstal na dvoře stále a my byli ujištěni, že polévka se ohřívá, abychom byli spokojení. Já jsem pak projevila přání, přečíst si jídelní lístek. Pan vrchní zřejmě myslel, že ho chci doopravdy jen číst, protože až poté, co jsem chtěla plněné knedlíky, mi s úsměvem oznámil, že nejsou. Objednali jsme si tedy vepřovou pečeni a Richard lívance.  Mezitím dorazila další poměrně početná parta lidí. Chtěli jsme jim, před více než hodinou objednaná jídla přenechat, ale po našich hláškách a smíchu o ně nejevili zájem a raději rychle odešli.  Pečeně se dala polykat jen pokud byla zalévána pivem, na což téměř udušením doplatil Roman, který dokonce na pana vrchního zvýšil hlas, aby se svého dlouho očekávaného nápoje dočkal. Ríšovi lívance byly jedlé ještě míň. Nakonec za ně, po vyčinění obsluze, platit nemusel. A tak jsme byli rádi, že alespoň to pivo se nepodařilo zkazit a navíc vděčíme místním za smíchem značně prodloužený život.

Poté, co ustal déšť, zavelel cyklistický vedoucí Kája k návratu domů. Zde se projevila nekázeň některých - Roman, Eman, Ríša, Jirka a Soňa - kteří přes příkaz bez vysvětlení vyrazili směr SRN. Pravdou je, že krásně vysvitlo slunce a byla škoda se vracet.

V Neualbenreuthu jsme poseděli, pili německé plzeňské a kvašený weizen a rozprávěli o Svátcích práce a volbách, nevolbách za totality.

Cesta zpátky ubíhala díky kopcům nakloněným teď už většinou na správnou stranu rychleji a zastavili jsme se na občerstvení jen v Tuřanech, kde bylo jídlo chutné a oproti Doubravě levné.

Po ujetých 75 km jsme rádi přistáli u Staré hospody. A ještě fotografie.