V sobotu 5. 11. Žabáci (tentokrát ve složení: stínový pěší vedoucí Jiří T., Roman F., Zdeňka F., Karel B., Edita B., Richard H., Martin H.,Vojta P., Robert P. a Soňa P.), vyrazili směr Sasko. Na trati Cheb – Bad Brambach byla výluka a tak jsme úvod putování strávili v autobuse, kde sice byla sympatická „stevardka“, ale nepodávala ani kávu, ani pivo. Další cestu jsme již podnikli vlakem, který byl zřejmě vypraven jen pro nás, neb až na pár německých cestujících jsme v něm jeli sami. Při projíždění známými městečky jsme zavzpomínali na dobu, kdy jsme byli nuceni vyplňovat různá celní prohlášení a podrobovat se nepříjemným prohlídkám a zabavování věcí, které jsme za dob socialismu hodlali z NDR převézt do Čech.
Po vystoupení v městečku Netzschkau a konstatování, že místní nádraží jsou v horším stavu než karlovarské rozpadající se horní, jsme se vydali k největšímu cihlovému mostu na světě. V okrajových ulicích nás překvapovalo množství zanedbaných a opuštěných domů.
Cestou jsme minuli obrovský, héliem (ne, fakt ho nenafukují bioplynem, pocházejícím ze strachy se třesoucích návštěvníků) naplněný, vyhlídkový balón. Z něj musí být krásný pohled. Jen pro informaci, kdyby sem ještě někdo vyrazil, cena pro dospělého je 15,-- EUR, děti platí 8,-- EUR. Ani nevím, kolik mně by museli zaplatit, abych tam vlezla.
Poté jsme dorazili pod opravdu monumentální Göltzstalbrücke. Byl postaven v letech 1846 – 1851, je 574 m dlouhý, 78 m vysoký a na jeho stavbu bylo použito cca 26 021 000 cihel. Cihly byly užity hlavně proto, že železniční společnost měla málo peněz a jejich výroba byla levná. V současné době je most z jedné strany obestavěn lešením.
A protože nám počasí přálo, dohodli jsme se, že nebudeme vysedávat v místních hospůdkách, ale jako správní túristi vyrazíme do, googlem udávaných, 6 km vzdáleného Greizu. Na rozcestníku pod mostem byl Greiz vzdálen 10 km.
Po ujití cca 4 km (rozcestník ke Göltzstalbrücke udával zpět 3,5 km) byl Greiz vzdálen už pouhých 8,5 km a tak nám cesta pěkně ubíhala. Z různobarevného značení jsme si (přes Romanovo varování) vždy vybrali tu delší, zato horší cestu.
Po přelezení několika krásných vyhlídek, zdolání lesních stezek směrem nahoru a dolů jsme přece jen všichni zdrávi dorazili do města. Za to, že den zůstal krásným až do konce, děkuji především svému manželovi Robertovi P., který nás neomylně po čichu dovedl k otevřeným dveřím restaurace.
Náhledy fotografií ze složky V SRN
