Žabáci

Roman F. objednal tradičně blankytně modrou oblohu a příjemnou teplotu (malá výtka k větru - při zpáteční cestě prosím příště otočit - děkuji). Vyrazili jsme všichni společně ve složení Štefan Ď., Roman F., Valent Š., Zdeňka F., Karel B., Jirka T., Ríša H. a já - Soňa P., zatímco Eman D. z konírny zřejmě ještě v klidu polehával v posteli. Cesta ubíhající v poklidném tempu nás dovedla až na retro oslavu do Stebnice. Zde jsme mohli obdivovat veterány, které jsme potkávali za dob socialismu na silnicích, důstojníky ČSLA, příslušníky VB, SNB, PSVB, zdravotnický personál, svazáky, pionýry a jiné soudruhy.

Všichni jsme vystáli  tradiční frontu, někteří si dali studený párek (pivo bylo naštěstí studené také) a  zavzpomínali jsme na doby minulé. Po pár minutách dorazil Eman, který vyjel asi hodinu po nás. Po společném fotografování se soudruhem Husákem se od nás odpojil Jirka s průhlednou výmluvou, že chce oslavit Svátek práce prací. Doufejme, že mu ty chvíle pod břízou stály zato. My ostatní jsme se odhodlali překročit státní hranici.

Po ujetých 5 km jsme byli nuceni opět zastavit, neboť se v naší blízkosti nacházela hospůdka v Doubravě na Rustlerově statku (hrázděná stavba z roku 1751). Místní kohout okamžitě shledal jako svého největšího soka Romana a jal se ho hlídat.

Po občerstvení (někdo nabral síly, někomu ztuhly svaly) jsme se vydali opět směrem na západ. Konec naší vlasti jsme rozpoznali i bez hraničního kamene, neboť tam, kde končila kamenitá cesta a začínal asfalt, začínal také svět, nám dlouho odpíraného, rozvinutého kapitalismu. Poblíž středu Evropy, ležícího někde pod horou Dyleň, jsme dojeli do našeho cíle - za městečko Neualbenreuth  k pstruhovým rybníčkům. Zde následovalo samozřejmě další čerpání sil, tentokrát z německého plzeňského.

Cestou zpět se chrti (Pišta, Eman, Valent a Ríša) oddělili od nás dvou žen, které vedl Roman. Zatímco my jsme cestou domů ztratili únavou řeč, chrti vzájemně ztráceli sebe, nakonec jsme ale všichni dorazili ve zdraví do Šabiny.

S.P.